∀A

Monte Rosa a Grauspitz 2015

Další výpad za evropskými vrcholy a opět jsem se přidal k chlapcům Urbanovým ze Summec.eu. Tentokrát jsme si vyšlápli na jednoho z titánů. K výstupu na Dufourspitz, nejvyšší vrchol masivu Monte Rosa a celého Švýcarska, jsme zvolili sice normálku, ale tu méně obvyklou a těžší z italské strany. Ze střediska Staffal jsme se nechali postrčit lanovkou až skoro do třech tisíc metrů. Svůj odpor k lanovkám jsem pro tentokrát nějak rozdýchal, rychlý přesun do velké nadmořské výšky ovšem nikoliv. Po bivaku poblíž chaty Mantova (3 500) jsem nad ránem několikrát vrhnul. A tak, zatímco kluci pokračovali v aklimatizaci výstupem po ledovci do čtyř tisíc, já se musel vydat směrem opačným. Zkusil jsem sestoupit jen 200 výškových metrů, vařil jsem si na kameni čajíčky, inhaloval jsem. Půl dne stačilo a byl jsem zase jako rybička. A nakonec jsem na tom byl s aklimatizací možná i líp než ostatní. Zajímavá zkušenost pro příště.
Další den jsme se rozhodli dostřelit z chaty Gniffetti až na vršek – porce velká, ale ne nereálná. Vyráželi jsme ještě za tmy a pak nádherným ránem šlapali po ledovcových pláních. Všechno vypadalo zářivě, dokud se před námi neotevřel pohled na závěrečnou vrcholovou pasáž: regulérní skalní stěna s mnohem vážnějším lezením, než jsme čekali. Po vlně veder tu bylo asi mnohem víc skály a mnohem míň sněhu, než by tu mělo být, na obzoru bouřkové mraky, času nic moc. A tak jsme tři ze čtyř řekli svoje ne.
S prázdnou jsme ale nakonec neodjeli. Cestou zpátky jsme se stavili pro vrchol Lichtenštejnska. I když jsme si opět nablížili lanovkou (ze švýcarského Malans do stanice Älpli), byla to dlouhá i trochu dobrodružná túra v odlehlých končinách pohoří Rätikon. Značená cesta na vrchol nevede, nahoře se lehce lavíruje na skalnatém hřebínku a ve strmých travách. Někde jsou patrné útržky pěšiny, někde ne. Člověka vlastně potěšilo, že uprostřed profláknutých Alp může jít vlastní cestou a ani o prázdninové sobotě při tom nikoho nepotkat.