∀A

Pod koly se zvedá Evropa

229,- Kč včetně poštovného

Šest cestopisných reportáží líčí zážitky z mých největších a nejpovedenějších cyklovýprav do evropských velehor. O jejich rozsahu a směřování dá lepší představu mapka s trasami. V závěru navíc přidávám další tipy na pěkné výjezdy a moje praktické zkušenosti. Text je proložen černobílými fotografiemi a dvě přílohy obsahují fotky barevné.

Pevná vazba, 224 stran, nakladatelství Oftis v r.2011

Knížku si můžete objednat na mém e-mailu martinwitek@seznam.cz za výhodnou cenu 229,-Kč, tzn. cenu sice maloobchodní ale včetně poštovného.
Pokud do knížky chcete vepsat nějaké věnování, připište to do objednávacího mailu.


UKÁZKOVÝ TEXT:


Úryvek z kapitoly Balkánsko-karpatská cyklooperace

.....Na lodním přívozu přes Dunaj na bulharsko-rumunském pomezí mě upoutaly praskliny u korunek drátů na zadním ráfku. Jakoby se dráty chtěly vytrhnout z ráfku ven. Boby to v Blagoevgradu asi opravdu přetáhl. Případné shánění dvojitého ráfku vidím v Rumunsku dost skepticky a tak ještě na palubě přívozu během krátké plavby vytahuji mapu a znovu škrtám v programu. Z plánovaného průjezdu celým karpatským obloukem ustupuji na co nejpřímější přejezd Rumunska na Ukrajinu, kde se dá eventuelně snadno sednout na vlak. Z Karpat zbyl přejezd Fagaraše po transfagarašské silnici a malebné vápencové oblasti Apuseni.
Po státovce, často rovné jako pravítko, jsem jel přímo na sever, na město Craiova. A přišly cikánské vesnice. Jejich osazenstvo jakoby žilo na silnici. Korzují po ní odnikud nikam, postávají, posedávají, klábosí u chalup. Málokdo nechá můj průjezd bez povšimnutí. Děti běží a křičí podél kola, a i nejeden dospělý jedinec pocítí potřebu něco zařvat, nebo aspoň bezostyšně civět. Jsem zvyklý ze západních zemí být za šupáka a docela mi to vyhovuje, ale při téhle výpravě jakoby se karta obrátila a v cyklodresu s helmou jsem se stal trestuhodně bohatým masňákem. Nikde jsem to ale nedostal tak ve zlém, jako tady.
Dva spratci, tedy přesněji jeden docela roztomilý klučina a výrostek s melírem ve vlasech, náušnicí v uchu a v dresu Ronalda, mě dojeli na starých plečkách a následovali. „Hej, mistr, helou!“ pokouší se starší začít konverzaci a ukazuje, abych zastavil; však jsme přece kámoši, popovídáme si. Ten menší se se stydlivým úsměvem drží vzadu a obdivně staršího kamaráda sleduje. „Helou,“ odpověděl jsem co nejchladněji s pohledem pevně upřeným dopředu. Ale jeho touha procvičit si angličtinu je zřejmě nenasytná. „Hej, mistr,“ zkouší to znova a naléhavěji. Troufá si ještě blíž, ukazuje ať zastavím, a dokonce mi chce šáhnout na brzdu. Postupně se snažím nenápadně zvýšit tempo, ale po rovině stejně nemám šanci jim ujet. Hledím zarytě před sebe, ve snaze nedat najevo vzrůstající nervozitu. Nejde ani tak o ně, jako spíš o to, na čí stranu by se při případné potyčce postavili jejich drazí spoluobčané. Obávám se, že by to pro mě mělo jasný výsledek. „Hej, frend,“ vzpomněl si na další slovíčko. To mě lehce překvapilo. Věnoval jsem mu letmý pohled a on mnutím prstů, tím mezinárodně srozumitelným gestem, naznačil, o co že mu ve skutečnosti jde. To víš že jo, hned stavím a sypu ti pod nohy celou peněženku! Kysele jsem se usmál. Opět se přiblížil, teď už docela agresivně a bez cavyků mi zmáčknul přední brzdu. To už jsem se ohnal. „Di do hajzlu! Nešahej na to!“ vyletěla ze mě rozmrzelost celého dnešního dne. Spratci se šklebí. Pak jsme konečně vyjeli z vesnice, jejich hájemství. Přestali šlapat a pomalu mi zmizeli za zády. Ještě dlouho se za mnou nesly jejich nenávistné pokřiky.
V Craiově, jednom z těch větších rumunských měst, jsem se dle očekávání ztratil. Zaťukal jsem na okénko nejnovějšího modelu policejní Dacie a jsem příjemně překvapen dobrou angličtinou a přívětivým úsměvem velmi sličné policistky. Sklonila se nad mapu se svým kolegou, chvíli se radí a nakonec, místo zdlouhavého vysvětlování, řekne jen: „Folow me!“ Zapnuli majáky, pomalu vyrazili přede mnou a v exkluzivní eskortě mě převádějí středem města.
Na noc jsem zalezl do lesa. Rozbaloval ležení a odkudsi z lesa přirachotil typický zdejší koňský povoz s dvěma mlaďochy na kozlíku. Zastavili asi patnáct metrů ode mě a mlčky čumí. Dělám, jako že nic a pokračuji, ale v tu chvíli už ve skutečnosti balím věci zpět do bagáže. Tady spát nebudu. Když se vynadívali a odjeli, sebral jsem se a zašil se ještě hlouběji do křovin. První rumunskou noc jsem nemohl dlouho usnout.

Vedle koňských povozů, na kterých Rumuni převážejí snad opravdu všechno - od kupy sena, přes celou rodinu, nábytek až třeba po karoserii staré Dacie - jsou dalším typickým rysem rumunského venkova krásné staré studny, ze kterých dodnes leckde čerpají pitnou vodu. U jedné, v polích před vesnicí, jsem posvačil pod přístřeškem zdobeným pravoslavnými ornamenty a pak si v kýblu od rumpálu vypral prádlo. Netušil jsem, že studna, na jejíž hladině plavou stébla sena, slouží jako zdroj pitné vody. Z polí se sem tam přitrousili lidé, trochu skepticky shlédli moji přítomnost, polkli si hrst vody a šli si zase po svém.
Příležitost ochutnat rumunskou studnu se tak trochu nechtěně naskytla další den navečer. Ve vesnici Budesti na úpatí Fagaraše jsem ve starém stavení požádal o vodu. Paní mě musela trochu přemlouvat, když mě celého nedůvěřivého vedla k obecní studně. Ohmataným rumpálem spustila do bezedné hlubiny džber, vybavený důmyslným otevíracím dnem, které se pak při vytahování vahou vody zase zaklapne. Voda splnila vnější znaky kvality; byla křišťálově čistá a stěny lahve se krásně orosily. Ani její vnitřní užití nezanechalo nejmenší následek.

Po transfagarašské silnici (č. 7c) jsem vplul do nitra hor. Silnice šplhá skalními stěnami po vysutých mostech, načež se tunelem prorve na obrovitou, 160m vysokou hráz přehrady Vidraru.
„Kam jedeš?“ zastavila mě ostraha hráze.
„Na Balea Lac.“
„Tam nemůžeš. Je to zavřené, kvůli sněhu.“
Tak...! Už dole jsem viděl na ceduli, že průsmyk Pasul Balea (2042 m) je zavřený, ale doufal jsem, že silničáři jen zapomněli na jaře ceduli sundat. Jezdím po hrázi sem tam, jako když tygr přešlapuje po kleci. Nemůžu uvěřit, že se další cíl už tak dost ochuzeného rumunského programu rozplynul jak pára nad hrncem.
Smutně jsem se spustil skalnatou soutěskou zase dolů, fagarašské štíty mezitím pohltila černá mračna a rozpoutala se bouřka. Liják mě dostihl u kiosku. Zapadl jsem na terasu a poručil si obligátní odpolední sestavu pivo plus kafe. Svěřil jsem se hospodskému se svou patálií a ten překvapivě jenom mávnul rukou: „Jsou to jen laviny, to na kole projedeš.“ Usrkávám kávu, pozoruju, jak se uprostřed silnice hárá smečka psů, a dumám, co dělat. Jet nebo nejet?
„Dracula!“ vytrhnul mě z přemýšlení hospodský a významně ukazuje na zříceninu hradu na skalním ostrohu nad námi. Aha, jasně, „pravý“ Draculův hrad. Až teď jsem si všimnul, že opěradla židlí nesou reliéf obličeje protřelého šviháka s knírem, že vlastně sedím v kiosku „U Draculy“. Na tohle mě ale nedostane. Už před cestou jsem o tom něco četl a vím, že s Draculou to není zas tak jednoduché. Nejméně na několika místech v Rumunsku tvrdí, že právě hrad nad jejich vískou je ten pravý draculovský.
Přestalo pršet a mohl jsem vyrazit. Zatočil jsem doleva, do směru na Balea Lac - musím to aspoň zkusit, aspoň nahlédnout do Fagaraše.
Znovu jsem vydupal po visutých mostech a tunely na přehradu Vidraru. Nekonečné desítky kilometrů jsem objížděl její zátočiny a k večeru se vnořil do divokého velehorského údolí Capra. Ubytoval jsem se v komůrce rozestavěného domu. Po setmění jsem se ráchal v ledovém potoce a leknutím sebou trhnul. Téměř neslyšně, jako duchové, kolem mě prochází klisna s hříbětem. Bez povšimnutí mě minuli, ladně přešli silnici a zmizeli ve tmě lesa.
Ráno jsem ještě potkal několik aut jedoucích od chaty Capra, ale za ní už mám zákruty silnice v kulisách fagarašských štítů jen pro sebe. Ranní slunce rozehrálo divoké hry s roztrhanými mraky. Odkudsi z výšky nad hlavou ke mně doléhá bečení ovcí a halekání pasáků. Silnici opravdu křižují neroztáté dojezdy lavin, ve slehlé trávě pod silnicí se povalují rozmetaná svodidla. První laviniště bylo profrézované na šířku vozidla a ostatní sněhové kužely se daly objet po vytáté levé krajnici. Nádherným velehorským ránem kroutím serpentiny výš a výš, až mě zastavuje další sněhový splaz. Tady už musím pár desítek metrů kolo namáhavě tlačit po stezce vydupané ve sněhovém svahu.
Silnice se zařízla do skalnatých stěn hlavního hřebene a čím dál častěji ji přerušují kamenné závaly. Za poslední zatáčkou už jen na střídačku tlačím kolo na krátkých úsecích asfaltu a přenáším přes hromady suti.

Silnice nepřekonává hřeben Fagaraše průsmykem, ale podjíždí kilometrovým tunelem ve výšce 2042 m. Vjezd do tunelu není vidět, zakrývá ho zastřešení proti lavinám. Před ním ještě jednou převádím kolo přes haldu sněhu s nepříjemným sklonem. Traverzuju prudký sněhový svah, zespoda podpírám těžké kolo a modlím se, aby mě nepřevážilo, nebo aby mi nepodjely boty. Oba bychom přistáli na šutrech dole v potoce. Když vklouznu dovnitř, odmítám věřit vlastním očím: zavřená vrata! Až když si oči zvyknou na přítmí, spatřím průlez pro pěší.
S přední svítilnou v ruce jsem nesměle vstoupil do tmy a ticha, rušeného jen kapáním vody. Klopýtám s bludičkou baterky v ruce, jejíž světlo se ztrácí v tmavých stěnách. Místy se smýkám přes ledové placy, krápníky ledu visí i ze stropu. Na druhém konci tunelu, ať mhouřím oči, jak chci, průlez pro pěší ve vratech nevidím. Opět na mě jdou mrákoty. Hrnu se k vratům, odhodlán je prorazit třeba i hlavou. Až v doslova v posledním metru se průlez ukázal - schovával se za dřevěnou budkou. Moje úlevné vydechnutí muselo být slyšet až na plážích Černého moře.
Radostně jsem vykročil na venkovní vzduch. „Ou, helou!“ zdraví mě udivený fešák v lakýrkách, s videokamerou v ruce. Patří ke skupině nadšených Holanďanů, co se koulují a fotografují na sněhových bariérách. Silnice je na druhé straně průsmyku prohrnutá až sem, k chatě Balea Lac. Tady severní straně je sněhu pochopitelně mnohem víc, ale fréza se jím prokousala až třímetrovými bariérami.
Pojem Balea Lac mi utkvěl v hlavě jako ten nejodlehlejší vystrkov v tom nejodlehlejším Rumunsku. O měsíc později, v krásném parném létě, jsme šli s partou přechod hřebene Fagaraše. „Mohli bysme sejít na Balea Lac a přespat tam u jezera. Je tam nějaká chata, mohla by bejt otevřená a možná by mohli mít pivo,“ lákal jsem kamarády. Když jsme pak stanuli nad průsmykem, nevěřil jsem vlastním očím. Dole se rozprostíralo velké parkoviště natřískané auty, po sněhu samozřejmě ani památka. Výjezd z tunelu lemovala místo sněhových bariér řada stánků s pasteveckými klobouky, kožešinami a jinými turistickými cetkami. Po silnici valilo jedno auto za druhým. Na oficiálním tábořišti jsme nenašli místo pro stan. Skoro nic jsem tu nepoznával. Ještě že měli aspoň to pivo! To jediné mě zachránilo před kamarády.
Dole jsem si v soukromí vesnického hřbitova vyměnil sjetý zadní plášť za přední a povolil dráty, od nichž se rozbíhají po ráfku největší praskliny. S obavami sleduji, jak se postupně rozlézají po hliníkové obruči. Kampak mě ještě kolo doveze?.....